Antonín Odehnal patří ke generaci umělců narozených kolem roku 1930, ke generaci, která v 50. letech prošla obdobím stalinistického školství a po letech naděje se většině z nich v nejproduktivnějším věku v čase normalizace uzavřely životní perspetivy na dalších 20 let. Přesto jeho vzpomínky na léta studií na brněnské Škole uměleckých řemesel jsou bez hořkosti a plné uznání ke způsobu tehdejší výuky. Z pedagogů ovlivnil mladého Odehnala sklář a grafik Zdeněk Juna, jenž dovedl zaujmout své žáky pro techniky grafického umění. Mezi Odehnalovými spolužáky, pozdějšími absolventy brněnské „šuřky“ byli i historici umění Jaroslav Kačer a Jiří Hlušička, malíři Alois Mikulka a František Mertl (Franta). Na malbě zde pedagogicky působil Bohdan Lacina a posléze Jaroslav Lukeš. Výuka školy byla vedena s důrazem na výtvarné řemeslo, na zvládnutí přesné kresby figury, perspektivy, deskriptivní geometrie i malířských technik. O celkovém klimatu padesátých let svědčí i to, že dějiny umění končily Alfonsem Muchou. Impresionismus byl považován za zvrhlé umění, o sbírkách francouzského umění Národní galerie a kubistické sbírce Vincence Kramáře se veřejně nehovořilo, o soudobých směrech západního světa, expresivní abstrakci nebo tašismu ani nemluvě.

Po vynikající řemeslné průpravě a dobrých studijních výsledcích byl Antonín Odehnal přijat bez přípravky na oddělení grafiky k profesoru Vladimíru Silovskému na Akademii výtvarných umění v Praze. Také tady navazovala výuka na tradice českého umění 19. století, ze současníků patřil k uznávaným autoritám Max Švabinský. Dílo malíře Čumpelíka oslavující Stalina, uznávané soudobou kritikou, budilo ve studentech AVU spíše posměch a utvrzovalo je v pochybách o dokonalosti stávajícího režimu a jeho propagandě. Naštěstí výuka na speciálce profesora Silovského byla vedena v tradiční linii, s důrazem na profesi a výtvarné řemeslo. Silovský upozorňoval své žáky na díla mistrů evropské grafiky, Dűrrera, Rembrandta, Whistlera, z blízké minulosti na sociální umění Käthe Kolwitzové a Františka Tichého. Mladí výtvarníci měli také možnost studovat originály francouzské grafiky uložené v depozitáři Národní galerie. V grafickém ateliéru se posléze sešli kromě Odehnala Zdeněk Veselý, Jaroslav Vožniak, Aleš Veselý, Zdena Kabátová a Vladimír Suchánek. Vědomosti o grafických technikách si rozšiřovali pod vedením asistenta Ladislava Čepeláka, v průběhu roku se tradičně věnovali kresbě figury a v létě a na podzim jezdili kreslit a malovat do plenéru. Tyto studijní pobyty v přírodě, jež hradila škola, nemohly mladým výtvarníkům nahradit izolaci, do níž se několik generací umělců dostalo. První kontakt s moderním uměním získali až při zájezdu do Leningradu. V Ermitáži trávili dny studiem francouzské klasické moderny. Objevovali zde sami pro sebe kolorit Cézannův, Goghův či Gauguinův, i nuance jejich rukopisů tak odlišných od dojmů získaných z dostupných publikací. Jako generace umělců před nimi i oni se vraceli k Rembrandtovým obrazům, které je uváděly v hluboký obdiv a pokoru.

Odehnal absolvoval na Akademii výtvarných umění souborem suchých jehel Pražské ulice z roku 1958–1­959. Na těchto listech je patrné, jak dobře zvládl všechny finesy grafického řemesla, kompozici, lidskou figuru v pohybu, někdy až v nadsazené zkratce, i práci se světlem. Grafické listy z pražských ulic padesátých let vycházely ještě tématicky ivnázorově ze školy profesora Silovského.

Po návratu z vojny se natrvalo usadil v Brně a uvítal v roce 1963 možnost vyučovat na Střední uměleckoprůmyslové škole figurální kreslení.

Téma sportovců lákalo Odehnala již během studií na akademii. Problém spočíval v tom, jak zachytit atmosféru sportovního prostředí, aniž by připomínala reportážní fotografii. V souboru suchých jehel a leptů, které vznikly v průběhu 60. let a k nimž se vrací dodnes, vytvořil expresivní díla nemající v dané tématice v české grafice obdoby. Výraz sportovních výjevů postavil většinou na zápase dvou figur, boxerů nebo judistů. Zvláště grafické listy provedené v technice suché jehly se vyznačují tvrdými přechody mezi bílou a černou, stupňujícími dramatičnost postav vyjádřených ve zkratkách v pohybu. Při spolupůsobení světla vytvořil Odehnal díla neobyčejné expresivní síly, výstižně charakterizující syrovost až brutalitu daného sportovního prostředí. V monumentálně pojatých skupinách boxerů, většinou provedených v leptu, ve zdůraznění obrysové linie a siluety, jakož i přeexponování určitých tělových partií v nás vyvolává reminiscence na dílo Käthe Kolwitzové, s nímž však nesdílí sociálně-tragický obsah.

V roce 1964 vytvořil cyklus Kameníci, lepty a suché jehly, techniky, které v Odehnalově díle převažují a v nichž dosáhl pozoruhodných výsledků. V tomto případě chtěl postihnout tvrdé pracovní podmínky ryze výtvarnými prostředky – zjednodušenými tvary v kontrastu tmavých a světlých ploch. Soubor Rybáři na Baltu z roku 1978 provedený v technice leptu je návratem k popisnějšímu a realističtějšímu řešení, s důrazem na stínování a objemy.

Vedle tématu sportovců a pracovních motivů je krajina další doménou tvorby Antonína Odehnala. Časté pobyty v Krušných horách a tamní zdevastované lesy ho inspirovaly k vytvoření cyklu Krušné hory (1979). Plné poezie a básnické transformace jsou lepty s náměty čerpanými z jižní Moravy, kterým se Odehnal věnuje průběžně od šedesátých let. V cyklech Vrby pod Pálavou a Zaplavený les z roku 1980 našel nové polohy svého výtvarného vyjádření. V mnoha variantách na dané téma se odpoutal od optického zobrazení skutečnosti a za pomoci rezerváže a uvolněného dynamického rukopisu vytvořil díla osobité autorské výpovědi a impresionistické vize. Krajiny z posledních let z cyklů Slepé rameno, Mrtvý strom a Pálavské imprese působí až barokním dojmem, jsou laděny v tmavších tónech a je v nich rozehrána škála mnoha odstínů šedé, v měkkém splývavém rukopisu, popírající lineární charakter grafiky ve prospěch malířského vyjádření.

V komorní grafice, ex libris a novoročenkách používá Odehnal náročnější grafické techniky, jako mědiryt, dřevoryt a mezzotintu. V několika desítkách ex libris se opakují motivy sportovců, přírodních zátiší a ženských aktů, provedených v miniaturách s dokonalostí hodnou starých mistrů.

Antonín Odehnal je pokračovatelem tradiční české grafické školy, linie, jež se vine od Švabinského, Rambouska, Štiky a Silovského, tradice, která vychází z námětu lidské figury a krajiny. Charakteristická je pro něj určitá tvrdost a drsnost, s níž vyjadřuje sportovní či pracovní náměty, které jsou mu blízké a jejichž atmosféru chtěl vystihnout. V listech s náměty lužních lesů, v nichž se nejvíce oprostil od realistického zobrazení ve prospěch lyrické výpovědi, dospěl dokonalým využitím rezerváže a akvatinty až k popření klasického rukopisu leptu, dosahuje přitom dojmu „grafické malby“.

Při sledování vývoje evropské grafické tvorby posledních padesáti let se nám dílo Antonína Odehnala může zdát poněkud konzervativním. Náměty čerpá většinou ze smyslové skutečnosti, přičemž otázka dokonalosti provedení uměleckého díla zůstává rovnocennou složkou tvůrčího procesu. Z hlediska posledního vývoje, kdy postmoderní tendence v umění přinášejí časté citace historických slohů a klasických technik, se nám i Odehnalova tvorba jeví v poněkud jiném světle. Současné výtvarné dění se zdá být přesyceno abstraktními směry a konceptuálním uměním. Signalizuje cena, kterou umělec získal na Pařížském podzimním salonu za cyklus sportovců v roce 1991, posun zájmu publika ve prospěch kvalitních figurálních kompozic?

Od poloviny osmdesátých let, kdy se Odehnal pravidelně účastní soutěží ex libris v mnoha městech Evropy, stoupá také počet ocenění jeho díla – Cortona, Vilnius, Paříž, Janov, Oss a Meudon.

Život grafika Antonína Odehnala je nedílně spjat s životem pedagoga. Už více než třicet let se věnuje výuce mladých adeptů výtvarného umění na Střední škole uměleckých řemesel v Brně, kde od roku 1986 vedl oddělení užité grafiky. Jeho zásluhou se oddělení rozrostlo a v současné době zahrnuje jak výuku klasických grafických technik, tak moderní počítačovou grafiku. Odehnal patří dnes k jedněm z mála výtvarníků ovládajících mistrně takřka všechny grafické techniky, a je jistě prospěšné, že své bohaté zkušenosti a znalosti v tomto oboru mohl léta předávat mnoha generacím studentů.

Marcela Macharáčková

• narozen 15. dubna 1931 ve Skalici nad Svitavou
• 1949–1953 – studia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně (nyní Střední škola umění a designu a vyšší odborná škola restaurátorská v Brně), oddělení užité malby (profesoři E. Hrbek, Z. Juna, B. Lacina, J. Lukeš)
• 1953–1959 – studia na Akademii výtvarných umění v Praze, grafická speciálka prof. V. Silovského
• 1963–1986 – učí na Střední škole uměleckých řemesel v Brně figurální kreslení
• 1986–1996 – vede oddělení užité grafiky na Střední škole uměleckých řemesel v Brně
• 1959–1970 – člen Svazu českých výtvarných umělců, poté opět od roku 1981
• 1989 – člen Spolku českých umělců grafiků Hollar
• 1990 – ředitelem Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně (nyní Střední škola umění a designu a vyšší odborná škola restaurátorská v Brně)
• 1996 – člen Sdružení Q Brno
• 1996–1998 – vyučuje grafické techniky na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně
• 2001 – vyučuje grafické techniky na Střední škole umění a řemesel a a vyšší odborné škole restaurátorské v Brně (nyní Střední škola umění a designu a vyšší odborná škola restaurátorská v Brně)

Antonín Odehnal belongs to the generation of artists born in around 1930. People of that generation went to school in the Stalin era of the Fifties. Later, after a few years of hope, when they were still in the most productive age, political “nomalisation” put an end to the plans of most of them for twenty years. In spite of that, Odehnal remembers his years at the School of Applied Arts without bitterness, and with appreciation for its teaching methods. The young Odehnal was particulary influenced by glassworker and graphic artist Zdeněk Juna, who kindled the interest of his students in the techniques of the graphic art. Among Odehnal’s classmates were Jaroslav Kačer and Jiří Hlušička, later art historians, and painters Alois Mikulka and František Mertl (Franta). Painting was taught by Bohdan Lacina and, later, by Jaroslav Lukeš. At their classes, praktical skills were stressed, with accurate figure drawing techniques, perspective, descriptive geometry and brush painting techniques. The overall cultural climate of the 1950s can also be documented by the fact that the history of art ended with Alfons Mucha, that Impressionism was considered a perverse art form, and the French art collections of the National Gallery, Vincenc Kramář’s collection of Cubism paintings and, God forbid, contemporary Western styles, like Abstract Expressionism or Tachism, were unmentionable topics in the public.

After excellent practical instruction and with good academic record, Antonín Odehnal was admitted to the department of graphic art at the Academy of Fine Arts in Prague to Professor Vladimír Silovský’s class without the need to attend any preparatory classes. Classes at the Academy drew on the traditions of Czech art of the 19th century. Of contemporary artists, Max Švabinský was a recognised authority. Favoured by the reviewers, Čumpelík’s pictures praising Stalin were sneered at by most Academy students and only confirmed their doubts about the communist government and its propaganda. Professor Silovský’s special classes were, fortunately, organised along traditional lines, with a particular emphasis on professional aspects and practical graphic art skills. Silovský introduced his students to the works of the great European graphic artists, i.e. Dűrrer, Rembrandt, Whistler, and from the recent past, to the social art of Käthe Kollwitz and Fratišek Tichý. Young artists were given an opportunity to study original French drawigs from the collections of the National Gallery. The group which gradually formed in the graphic art studio included, besides Odehnal, Zdeněk Veselý, Jaroslav Vožniak, Aleš Veselý, Zdena Kabátová and Vladimír Suchánek. Under the supervision of an assistant Ladislav Čepelák, they learned about graphic art techniques. In the tradition of the school, they spent the year in figure draving, and the summer and autumn in draving and painting alfresco. Their stays in the countryside, paid for by the Academy, were no compensation for trips abroad and could not break up the isolation that several generations of artists found themselves in in the Fifties. They first met with modern art when they visited Leningrad. They spent days on end Studying French modern classics in the Hermitage, re-discovering for themselves characteristic palettes of Césanne, Gogh and Gauguin as well as nuances in their brush-work, so different from impressions they had gaigned from books at their disposal. Like generations of artists before them, they, too, returned to Rembrandt’s pictures, which filled them with awe and humility.

For his graduation from the Academy of Fine Arts, Odehnal chose a set of dry points Prague Streets from 1958–1959. The prints showed his mastery of points of the graphic art, composition, the human figure in movement (sometimes even in rather an excessively condensed form), and the handling of ligt. In themes and concepts, his prints from Prague streets of the Fifties Were still rooted in Professor Silovský’s school of thought.

After national service, he settled in Brno and in 1963 he took up the opportunity to teach figure drawing at the School of the Applied Arts.

Sports as a theme attracted Odehnal when he was stil at the Academy. The particular problem lay in the difficulty of capturing the atmosphere of sports events which would not resemble a snapshot. Even today, he returns back to his set of dry points and etchings from the Sixties. They are expressive works, unique in the Czech graphic art from the sporting life. The expression is usually based on a fight between two figures, boxers or judoists. His dry point prints in particular are characterised by brusque transitions the white and the black, which enhace the dramatic effect of figures sketched in movement. With his skilful employment of light, Odehnal created works of an extraordinary power of expression, characterising roughness or even brutality of the sporting events depicted. The monumentally conceived, usually etched, groups of boxers, the stress on contour lines and the silhouette, and overexposure of certain parts of the body remind us of Käthe Kolwitz’s works, without, however, their social and tragic overtones.

In 1964, Odehnal created his cycle Kameníci (Stonemasons) as etchings and dry points, the two techniques prevailing in his works in which he has achived major results. In the cycle, he wanted to express hard working conditions by means particular to the fine arts, i. e. simpified shapes in a contrast of dark dark and light areas. The set of etchings Rybáři na Baltu (Fisherman at the Baltic) from 1978 marked his return to a more descriptive and realistic approach, with an emphasis on shading and volumes.

In addition to sports and work, Odehnal also turns to the landscape for his subject. His frequent stays in the Krušné hory cycle (1979). Since the Sixties, Odehnal has continuously been working on etchings with southern Moravian subjects, full of poetry and poetic transformation. In his cycles Vrby pod Pálavou (Willows trees below Pálava) and Zaplavený les (Flooded forest) from 1980, Odehnal found new facets of his artistic expression and, using reservage and a loose dynamic style, his works are unique artistic statements and Impressionist visions. His recent landscapes from from the cycles Slepé rameno (Blind river branch), Mrtvý strom (Dead tree) and Pálavské imprese (Pálava ipressions) are almost Baroque in their character. Set in rather dark tones, they display many shades of grey executed in soft and folowing hand, denying the linear character of engraving in favour of a more brush-drawing expression.

In his bookplates and New-Year’s cards, Odehnal uses more sophisticated graphic art techniques, including cooper engraving, wood engraving, and mezzotint. The recurring subjects of his several dozen of bookplates are sportsmen, natural still lifes and female nudes executed in miniature with perfectness worth of old masters.

Antonín Odehnal is a successor of Silovský, Štika, Rambousek and Švabinský in the traditional Czech school of graphic art that draws on subjects of human figure and landscape. The hallmark of his works is a measure of hardness and roughness with which he handles themes from the sporting and working life that are so dear to him, and whose atmosphere he set out to capture. In his prints of floodplane forests, which mark his most radical departure form optical depiction in favour of a lyrical statement, his masterly handling of reservage and aquatint helped him suppress classical characteristics of etching and achieve a “graphic-art painting” impression.

In a comparison with the development of European graphic art in the last fifty years, Antonín Odehnal’s works may come out rather conservative. His subjects are taken mostly from sensory reality, and a perfect execution of the work of art remains an equivalent component of the creative process. From the point of view of the most recent development, when Post-Modernism tendencies in the arts bring frequent references to historic building styles and classical techniques, we see Odehnal’s works in a slightly different light. The contemporary fine arts seem to be oversaturated with abstract styles and conceptual art forms. Is the prize Odehnal won at the 1991 Paris Autumn Salon for his cycle of sportsmen a signal of a shift in the viewers’ interest towards quality figural compositions?

Since the mid-Sixties, Odehnal has regularly participated in ex libris competitions in many European cities, and the number of awards his works have won has also been increasing – Cortona, Vilnius, Foundation Taylor Paris, Genoa, Oss and Meudon.

The life of Antonín Odehnal as a graphic artist cannot be separated from his teaching career. For more than thirty years, he has been teaching the fine arts students at the School of Applied Arts in Brno. In 1986, he was appointed head of the department of applied graphic art. Thanks to his efforts, the department has grown, and at present it provides classes in classical graphic art techniques as well as in modern techniques of computer-aided graphics. Today, Odehnal is one of very few graphic artists who have a mastery of almost all graphic art techniques, and it has certainly been very useful that, for many years, he has had the opportunity to hand over his extensive experience and knowledge to many generations of students.

Marcela Macharáčková